První jízda, kterou naše tramvaj podnikla, se uskutečnila do krajin minulosti, ale i současnosti a budoucnosti česko-německých vztahů. Pozvání na cestu přijali diplomaté a politici, kteří stáli u počátku procesu česko-německého sbližování před dvěma desetiletími a kteří jsou dodnes velmi aktivní v oblasti česko-německých vztahů: německý velvyslanec pan Christoph Israng, předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt, Tomáš Kafka, diplomat a zakládající ředitel Česko-německého fondu budoucnosti a také Libor Rouček, předseda Česko-německého diskusního fóra.

Abychom věděli, kam směřujeme, je potřeba vědět, odkud jsme vyjeli. První část diskuse v tramvaji se tedy věnovala tomu, za jakých podmínek a jakým způsobem se česko-německé vztahy začaly před dvaceti lety utvářet.

Libor Rouček zavzpomínal na atmosféru plnou chladu a nedůvěry, která tehdy panovala. Roku 1992 byla uzavřena česko-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, roku 1997 česko-německá deklarace a konečně 1998 vznikl Česko-německý fond budoucnosti. Obě země se dohodly, že nasměrují vzájemné vztahy do budoucna. Česká republika tehdy usilovala o vstup do NATO a do Evropské unie a v Německu našla nejbližšího spojence. Obě strany vnímaly proces evropské integrace jako příležitost k překonání vzájemných animozit.

V počátcích sbližování měla vysokou prioritu témata ze společných, ne vždy pokojných dějin. Dialog musel být navázán ne pouze na úrovni bilaterálních (česko-německých) vztahů, výrazný vliv v jeho utváření měli také sudetští Němci. Nebylo možné vyhnout se ani holocaustu nebo nucenému nasazení. Zástupci těchto skupin však sehráli velmi aktivní roli v procesu usmiřování, ať už to bylo v rámci diskusního fóra, nebo v jiných kontextech. Podle Tomáše Kafky bylo odškodňování obětí nacismu posláním fondu v jeho počátcích, otázkou důvěry, která mu byla položena. Protože se mu podařilo tuto nelehkou otázku řešit a vyřešit, mohl se dovolit v budoucnosti fungovat odvážně a otevřeně.

Diskutující v tramvaji se shodli na tom, že poté, co se ze vzájemných vztahů podařilo odstranit nedůvěru, obě strany zjistily, že je toho vlastně mnoho, co je spojuje. Začali spolu být rádi. Nesdílí totiž pouze společné kulturní dědictví, ale také velmi podobný smysl pro humor. Toto poznání každou další práci velmi usnadňovalo a to dokonce do té míry, že se naši hosté dokonce nezdráhali současné česko-německé vztahy označit jako “líbánky”.

Líbánky, opravdu? V době, kdy vzduch mezi Českou republikou a Německem čeří tolik kontroverzních témat? Ano, i přesto jsou v očích našich diskutantů vzájemné vztahy tak dobré, jako nikdy dříve, a to proto, že se jejich aktéři naučili spolu jednat. Zatímco v minulosti byli oba sousedé příliš zahleděni do sebe a do svých problémů, zkušenosti jak jednat s druhou stranou, které v uplynulém dvacetiletí nabyly, jsou uplatnitelné a využitelné také při utváření pokojného a konstruktivního soužití v Evropské unii. Modle česko-německého sousedství je dnes příkladný.

Kdo ale bude řídit tuto “spanilou česko-německou jízdu” do budoucna? I v tomto bodě se diskutující shodli: nemůže to být jedna strana nebo jedna instituce; všichni zapojení aktéři musí pochopit, že budoucnost je v jejich rukou a že v jejich zájmu je, aby byla dobrá. Všichni jsme zodpovědní za to, jestli to bude úspěch nebo katastrofa.