V čem spočívá Vaše osobní motivace angažovat se v česko-německých vztazích? 

Ještě jako školák vyrůstající v 80. letech minulého století v Brně jsem pochopil, že pod dlažbou a za fasádami tohoto města se skrývá ještě jedna jiná, mnohovrstevnatá  a dramatická tvář. Byla to zamlčovaná historie soužití Čechů, Němců, Židů a Romů, kteří město spoluvytvářeli, dokud je nerozťaly tragédie 20. století. Začal jsem se ptát, na začátku starých sousedek v domě, později jsem začal aktivně vyhledávat pamětníky a zapomenuté příběhy. Kladl jsem si otázku, jakou souvislost má naše česká neochota a neschopnost budovat férovou a otevřenou společnost s neochotou kriticky hovořit o vlastní minulosti. A tak jsem se dostal do vnitřního i vnějšího střetu s obecně přijímaným chápání našich moderních dějin, české identity a našeho vztahu k sousedům a českým menšinám, na prvním místě Romům, žijícím z velké části v sociálním vyloučení. Neuralgickým bodem toho všeho bylo právě tabuizované období druhé světové války. Nejen zločiny nacistů, ale i podíl české společnosti na vyvraždění českých Romů a poválečné vyhnání českých Němců. Shromáždil jsem kolem sebe skupinu svých přátel a vrstevníků a společně jsme vytvořili sérii iniciativ (jako např. výzvu městu Brnu k vyrovnání se s „pochodem smrti“, opravy židovských a německých památek atp.), které  měly pomoci současné české společnosti nově nahlédnout tuto minulost, ovšem vždy s cílem zaměřeným k naší současnosti a budoucnosti. Tedy, co je třeba učinit pro to, aby Češi a Němci překonali tabu a traumata ve vzájemných vztazích, jak spojit síly při budování míru v Evropě a ve světě a jak zajistit spravedlivé podmínky pro život všech, bez ohledu na barvu pleti, vyznání či původ. Téma česko-německých vztahů se pro mě a část mé generace stalo součástí naší cesty k prožívání otevřené identity, která je stejně tak česká jako evropská a obecně lidská.

Jaký význam měl/má podle Vašeho názoru vznik Česko-německého fondu budoucnosti?

Naprosto zásadní. Je to příběh úspěšné snahy o obnovu vzájemnosti dvou společností, kterými ještě nedávno, před pár desítkami let cloumala vzájemná nenávist. Ne všichni ji sdíleli, mnozí zaplatili za to, že se této nenávisti vzepřeli. Všem, kteří tehdy i nyní pracovali na budování mostů mezi oběma společnostmi, patří velké uznání. Fond budoucnosti sehrál zásadní úlohu v tom, že umožnil rozvoj všech těchto snah, a to na všech úrovních: kulturní, politické, sociální i praktické mezi jednotlivými lidmi, obcemi a společenstvími.

Jaká je z Vašeho pohledu největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Jeho největší zásluha je, že zůstal věrný svému poslání a vytrval i přes všechny politické zvraty a bouře ve vládách a parlamentech. Je to velká zásluha všech, kteří v čele Fondu a v jeho orgánech i sekretariátech působili. Všechny, které jsem poznal, spojovala přes rozdílné politické názory touha přispět k přátelství, míru a rozkvětu obou zemí i Evropy. Skvělých projektů, které Fond budoucnosti za ta léta podpořil, je bezpočet. Vzpomněl bych si na desítky z nich. To nejdůležitější je, že vůbec vznikl, byl dobře ukotven a vyváženě veden. Může sloužit jako historický příklad úspěšné snahy o překonání minulosti v zájmu společné budoucnosti.

Co byste si přál/a z hlediska budoucnosti česko-německých vztahů? 

Bohužel je řada vzájemných předsudků opět živena zevnitř obou zemí politickými silami, které usilují o izolaci a obnovu dělících zdí. Přál bych si, aby se stejně jako doposud vždy našli lidé, kteří ponesou paměť minulých tragédií do přítomnosti a dokážou včas účinně zvednout svůj hlas pro svobodu, porozumění a spolupráci.