Středa, půl jedenácté. Ranní chlad rychle mizí, do drážďanských ulic se naplno opírá nezvykle silné jarní slunce. Klepu na zámeckou bránu. Tedy, lépe řečeno zvoním u nenápadného služebního vchodu. Vedlejším nádvořím se rozléhají hlasy turistů a školáků, kteří přijeli obdivovat poklady saských kurfiřtů. Obchody na vyhlášené Pražské ulici polykají první zákazníky. Nejen její jméno napovídá, že je to odtud do Čech coby kamenem dohodil. A vždycky bylo. Geograficky i mentálně.

Mezi ty, kdo to dobře vědí, patří Marion Ackermannová a Jiří Fajt. Ředitelé Státních uměleckých sbírek Drážďany (SKD) a Národní galerie v Praze (NG), loni úspěšně navázali partnerství svých institucí a dnes si poprvé v historii mění šéfovské židle. Samozřejmě jen symbolicky a na pár hodin. Ale i tak to stojí za to.

Ředitelské pracovně v drážďanském zámku dominují obrovská okna a vysoké regály s knihami. Ruská avantgarda, Umění a alchymie, Delacroix, Miró, Tizian a Max Ernst, čtu namátkou na hřbetech lesklých svazků. Ty, které se nevešly do polic, tvoří úhledné komínky na zemi. Zvenku sem proniká klapot koňských kopyt a hlasitá ozvěna pouliční hudby. Hned naproti září z fasády Paláce kultury rozměrná, budovatelská mozaika. Vévodí jí mladá údernice s šátkem na hlavě, která vede zemi vpřed k lepším socialistickým zítřkům. Staré a nové, slavné a zavržené. Vše se zde na pár set metrech čtverečních slévá v pestrou, vibrující směs.

Uprostřed dění sedí ve světlých křesílkách Marion Ackermannová a Jiří Fajt. Usmívají se, trpělivě pózují před kamerami. Jejich rozhovor se ale co nevidět stáčí ke konkrétním, věcným tématům. Probírají, jak uvést do praxe společné výstavní a výzkumné projekty, navzájem si půjčovat exponáty a navázat spolupráci jednotlivých muzeí nebo sbírek, které pod ně spadají. Hodnotí, jak funguje výměna zkušeností mezi jejich zaměstnanci, do níž se od loňska zapojila již dvacítka kurátorů, lektorů nebo vědeckých pracovníků z Německa i Čech. A rovnou se domlouvají na jejím pokračování.

„Chceme překonat zejména tu mentální bariéru,“ říká Jiří Fajt o česko-německé hranici. Z Prahy je to do Drážďan blíže než do Brna, drážďanští to do české metropole naopak mají blíže než do Berlína. A jak připomíná Marion Ackermannová, Sasové si s Prusy nikdy zas tak dobře nerozuměli. Do stejného kulturního okruhu patřili vždy spíše s námi. A na tuto dobrou tradici je třeba navázat.

Některé projekty už se symbolicky – nebo doslova (jako v případě Vlaku kultury Praha–Dresden, který na trati představil přední umělce obou zemí) rozjely už loni. Další mají následovat. Na obou ředitelích, kteří spolu upíjejí dopolední kávu, je znát, že ve spoustě věcí našli společnou řeč. Každý ve své instituci řeší podobné problémy. Jak zajistit financování velkých mezinárodních výstav a najít dobré sponzory? Jak získat zajímavé zaměstnance a dobře je vzdělávat? Jak dostat umění mimo zdi muzeí, na venkov a do malých měst, blíže běžným lidem? Jak oživit debatu o tom, co dnes hýbe kulturní i společenskou scénou? Kde vystavit díla, která se zbytečně dlouho povalují v depozitářích? Jak ukazovat umění z českých a saských sbírek nejen ve středoevropském, ale i v širším rámci?

Všem přítomným je zřejmě jisté, že jasné odpovědi nepadnou dnes, zítra a zřejmě ani pozítří. Co jiného ale má stát na novém začátku než správné otázky? Jiří Fajt a Marion Ackermannová si je kladou a navzájem si naslouchají. Jejich spolupracovníci už nervózně pokukují po hodinkách. Nenápadně hlásí, že se blíží další pracovní bod a je třeba jít. Ředitelé se zvedají jen zvolna, trochu neochotně. Právě narazili na další věc, o níž se spolu chtějí pobavit. A zdá se, že jim témata jen tak nedojdou.

V zámecké šatně si vyzvedávám batoh s notebookem a mířím na nádraží. Vlakem jsem odsud doma za dvě hodiny. Obchod z obuví na Pražské ulici inzeruje slevy. „Všechny boty se snížily!“, hlásá hrdě český nápis ve výloze. Skoro to trefili, snaha se cení. Třeba si jednou – i díky větší kulturní spolupráci – budeme rozumět ještě líp.