Pondělí, doba oběda. Bezradně se rozhlížím po číslech domů – 27, 28, 9, 15. Kde je, sakra, desítka? S podivnostmi značení berlínských ulic už mám svoje zkušenosti. Ale tohle je trochu moc a navíc spěchám. Hrdost sem, hrdost tam, vytahuji mobil s navigací. Pošle mě jen přes ulici do dvora. Dalo se to čekat, v okolí je podobných zákoutí spousta. Konečně stojím u těch správných dveří.

Za nimi, v architektonické kanceláři Topotek 1 to hučí jako v úle. Nezdá se, že by se někdo chystal na pauzu. Zaměstnanci klapou do počítačů, přenášejí po místnosti polystyrénové modely, tlumeně diskutují. Velkorysá okna, jimiž protékají na jejich stoly sluneční paprsky, byla navržena pro řemeslnický spolek a celý rozlehlý dům kdysi sloužil jako centrum dělnického hnutí. Řečnili tu Karl Liebknecht i Rosa Luxemburgová. Za války se v hlavním sále vyráběly letáky pro nacisty. A dnes už Sophiensäle zase slouží hlavně tvorbě, kultuře a umění.

Minulost a budoucnost – právě to jsou témata, kvůli nímž si do klidnějšího kouta rozlehlého studia sedám s mezinárodně uznávaným architektem Martinem Reinem-Canem. Víc než jeden dům mě však zajímají města, zejména pak Praha a Berlín. Jaká jsou dnes a co jim rodák z Buenos Aires předpovídá do let, která teprv přijdou?

„Berlín žije spoustou velmi silných protikladů a to je na něm dobré,“ říká Rein-Cano. Německou metropoli přirovnává k dospívajícímu, trochu drzému a cool teenagerovi. „Každé město je osobnost. Berlín je zajímavý jako mladé, stále se měnící místo. Až jednou bude vše hotové, možná že to bude nudné. Velmi atraktivní děti ze školy se později často nestanou nejlepšími dospělými. A naopak,“ usmívá se architekt. „Nevím, jestli se Berlín jako dospělý dostane na úroveň Paříže, Londýna nebo New Yorku, ikonických měst světa. Možná, možná ne,“ dodává s tím, že vše bude záležet na tom, zda si dokáže udržet a kultivovat svůj vlastní, jedinečný narativ.

„Berlín bezpochyby ztělesňuje příběh 20. století. Všechno, co se v něm odehrálo, se v malém stalo v Berlíně. Revoluce, obě světové války, rozdělení světa na komunistický a kapitalistický blok. Je to jeden z důvodů, proč sem lidé jezdí – aby ty příběhy spatřili,“ říká Rein-Cano. Záleží podle něj jen na místních, jak s tímto dědictvím naloží. Do městské správy přitom velké naděje nevkládá. „Nic dobrého, co se tady odehrálo, nebylo naplánováno nějakým politikem nebo intelektuálem,“ říká Rein-Cano. Nejlepší věci se zde za prý poslední léta staly díky unikátnímu mixu volného prostoru, relativně nízkých cen a ducha svobody. Otázkou zůstává, jestli se tato kreativní směs ve městě udrží i nadále.

O Praze lze říci, že je ve srovnání s Berlínem dospělá. A spíše než mladické výstřelky ji trápí první vrásky. Podle Rein-Cana je způsobuje zejména záplava turistů: „Turismus je jako prostituce,“ říká sympatický padesátník. „Přijdou, použijí vás, zaplatí, ale k žádné skutečné výměně nedojde. Když dovolíte turistům, aby si vás fotili, možná budete na chvíli trendy. Jako mladá prostitutka. Až zestárnete, poohlídnou se po jiné. Nemyslím si, že to má budoucnost. V určitém bodě se to zlomí,“ varuje Rein-Cano.

Vstřícnost Prahy vůči turistům jej udivuje zejména v souvislosti s tím, že dlouhodobé přistěhovalectví lidí z jiných kultur většina české veřejnosti odmítá. „Otevřít město turistům tak hodně, jak to dělá Praha, je pro mě ve skutečnosti horší než jakýkoli druh imigrace. Doopravdy to město ničí,“ říká architekt. Nepopírá, že má Německo hodně starostí s integrací statisíců uprchlíků, kteří do země přišli v posledních letech. „Není to snadné a možná bylo naivní si myslet, že starat se o tolik lidí snadné bude. Ale tu výzvu přijímáme. Je to investice do budoucnosti,“ myslí si Rein-Cano.

„Dobré národy musejí najít cestu, jak získat různé talenty z různých kultur,“ říká Rein-Cano s tím, že v globalizovaném světě je znalost různých zemí a zvyků nezbytná pro vzájemnou komunikaci i obchod. I když si dobře uvědomuje, jaká pozitiva a zisky z turismu plynou, možnost opravdového poznání a prolnutí podle něj nenabízí. „S turismem musíme být opatrní a dávkovat jej,“ myslí si Rein-Cano.

Starost o památky i nové stavby je podle něj důležitá, genia loci ale nakonec tvoří především lidé, kteří na daném místě žijí: „Není to o tom mít dobrou architekturu, veřejný design nebo něco podobného. Je to síla obyvatel a příběhu,“ myslí si Rein-Cano.

„Města jsou jako víno, ovoce nebo stromy. Musejí vyzrát. Pokud máte určité ingredience, může se to povést lépe. Ale i když máte všechny potřebné přísady, nemusí to fungovat. A někdy je to naopak. Někdy je místo je úplně nudné a mrtvé, ale změny vyjdou od obyčejných lidí, z jejich každodenního života,“ uzavírá architekt.

Co se nad tím zamyslet, až si příště budeme míchat náš vlastní městský koktejl?