Zatímco Tomáš Jelínek je českým ředitelem fondu již od roku 2005, Petra Ernstberger se ředitelkou stala na počátku tohoto roku. Oblast česko-německých vztahů a česko-německé spolupráce ji však není cizí: v německém Bundestagu dvacet let předsedala česko-německé parlamentní skupině, působila ve správní radě Fondu budoucnosti a i jinak se výrazně angažovala v česko-německých vztazích.

Oba dva tedy mluvili ze své dlouholeté zkušenosti, když hodnotili posuny, k nimž v posledních letech v česko-německé spolupráci došlo. Zatímco zpočátku byly vztahy velmi poznamenány minulostí a dialog byl leckdy složitý, v dnešní době je naprosto přirozené, že strany zasednou k jednomu stolu a hledají společné řešení.

Jedním z formátů, jak k tomu dochází, jsou setkání Česko-německého diskusního fóra, které bylo založeno ve stejném roce jako Fond budoucnosti – i ono tedy slaví dvacet let. Fórum je možno chápat jako platformu lidí ze všech oblastí společenského života, politiky, byznysu i občanské společnosti. Zatímco ve svých počátcích muselo hledat konstruktivní cesty, jak k dialogu přivést české, německé a sudetoněmecké politiky, jeho poslání se v průběhu let vyvinulo. V současnosti umožňuje diskutovat kontroverzní témata, která by mohla plodit nedorozumění. Účastníci diskusního fóra se snaží odložit černobílé vidění světa, ale zajímají se o příčiny a také o to, jak a proč která země ke svému rozhodnutí přišla. Velkými tématy posledních let byla energetika a také vzrůstající xenofobie.

Fond budoucnosti začal před dvaceti lety svou činnost zejména tím, že realizoval odškodňování obětí nacismu. V dalších letech se jeho poslání do určité míry vyvíjelo, i když některé stálice a priority zůstávaly stejné. Jednoznačně do nich patří výměny mládeže a oblast kultury. Právě kultura má pro Fond dvojí význam. Jedná se jednak o oblast, kde se Češi a Němci mohou při vytváření společných uměleckých děl setkávat a navazovat přátelství, jednak dokáže zprostředkovat fenomény a důležitá témata, která jsou v sousední zemi aktuální, a tak přispívat k vzájemnému pochopení.

Fond se také snaží reagovat svou činností na aktuální výzvy přítomnosti, a to prostřednictvím tzv. témat roku (v minulosti se jednalo např. o témata jako migrace, média, občanská společnost). Rozhodnutí, jaká problematika se tématem roku vstane, nevznikají od stolu, ale při komunikaci s ostatními aktivními aktéry česko-německých vztahů. I proto je pro fond důležité, aby se na něj se svými nápady obraceli lidé zvenčí.

Velkým tématem je budování a posilování občanské společnosti v České republice a Německu. V České republice neexistuje systém občanského vzdělávání, jak je v Německu běžný. Fond budoucnosti však občanské vzdělávání nechápe pouze jako zprostředkovávání informací o tom, jak funguje demokratický systém, ale spíše jako širší přístup vedoucí k poznávání vlastních dějin a vnímání určitých hodnot. Řada projektů, které fond podporuje, se tímto směrem ubírají. Pro to, aby v Česku vznikla instituce obdobná Bundeszentrale für politische BIldung v Německu, je však zapotřebí větší politické vůle.

Posláním fondu je pomáhat ostatním. Co by ale pomohlo jemu samotnému? Podle Tomáše Jelínka by to bylo to, kdyby veřejnost měla více příležitostí seznamovat se s dobrými zprávami, s tím, co všechno se v česko-německé spolupráci daří. Snad by to pozitivně ovlivnilo celkovou atmosféru ve společnosti. Petra Ernstberger by si opravdu přála, aby za nimi chodilo více lidí (a další lidé) s podněty, co by se v oblasti česko-německé spolupráce dalo zlepšit. Kreativitě se meze nekladou, dokonce je žádána!

Práce novináře není v dnešní době jednoduchá. Dávno to není už jen on sám, kdo vzájemné vnímání sousedů o sousedech ovlivňuje, shodli se diskutující. Lidé mají mezi sebou kontakty, mohou se zajet do sousední země podívat, hlavně ale existují sociální média, která do značné míry službu informačních kanálů přebírají.

Je zajímavé si všímat, jaký druh informací o sousedovi je relevantní pro Čechy a jaký pro Němce. Zatímco českým zprávám o Německu dominují zprávy o aktuálním dění na německé politické scéně, německý pohled na Česko je od těchto každodenních zpráv trochu více očištěn a v německých médiích dostávají častěji prostor příběhy lidí ze zákulisí. Takové příběhy, které vytvářejí hlubší vhled do toho, co se v Česku děje a proč. O tyto příběhy je v Německu relativně zájem, což je ale dáno tím, že v zemi existuje velké množství veřejnoprávních médií, tedy kanálů, které je mohou odvysílat. Je ovšem pravda, že je složité, aby se tyto příspěvky dostaly do hlavního vysílacího času.

Čeho se v německých médiích naopak tak často nedočkáme? Z pohledu Kiliana se daří omezovat příspěvky, které by utužovaly zaběhlá klišé. Je to mj. díky tomu, že jako korespondent má možnost hodnotit, na kolik jsou dané informace relevantní a nakolik je zbytečné se jim věnovat. Přítomnost korespondenta, který v zemi působí dlouhodobě, má možnost vnímat ne pouze aktuální informace, ale i jejich pozadí, tak ve významné míře kultivuje a zpřesňuje obraz, který je předáván dále.

Velkým tématem dnešní doby (a i naší tramvajové diskuse) byly přirozeně dezinformace a to, jak ony utvářejí to, co co si o sobě navzájem myslíme.

Bára Procházková představila výsledek svého internetového průzkumu: Zadala do vyhledavače slova německý / Německo / Tschechien / tschechisch a zjišťovala, jaké zprávy jí Google nabídne. Zajímavé bylo, že informace o Česku a Německu se typově i obsahově výrazně odlišovaly. Zatímco první odkazy, které se ukázaly Němcům, byly obsahově výrazně navázány na praktický život (kde koupit mapu, jaká je cena benzínu, au-pair), v odkazech určených pro Čechy se na poměrně vysokých pozicích objevovaly zprávy z dezinformačních webů. Tyto se velice často vztahovaly k uprchlické tématice.

Pavel i Kilian se shodli na tom, že pro ně konkrétně takové informace znamenají, že často na ně musí (na podnět čtenářů a posluchačů) reagovat, ověřovat jejich pravdivost a následně je dementovat. Právě zde se ukazuje, v čem hlavní rozdíl mezi kvalitní novinářskou prací a informačním tokem ze sociálních sítí spočívá: v pečlivém zkoumání pramenů a konfrontaci několika důvěryhodných zdrojů.

Hosté v naší tramvaji také mluvili o určitém posunu ve společnosti, který v souvislosti s přijímáním informací vnímají: obecně jsou lidé náchylnější více věřit senzacechtivým zprávám, které odporují zdravému selskému rozumu. Častý je totiž jejich přístup, že na světě se děje tolik bizarností, že možné je v podstatě všechno.

Svoboda toku informací na sociálních sítích s sebou samozřejmě nese svá pozitiva i negativa: v současné době platí v Německu zákon, který se snaží čelit dezinformacím a omezuje příspěvky na sociálních sítích. Na jednu stranu je dopad jistě pozitivní a svět sociálních sítí je o množství pochybných zpráv čistší, na druhou stranu v Německu samotném narážíme na otázku svobody slova a jejího omezování, který s sebou tento přístup také nese. V neposlední řadě jde i o přístup k satiře, která v tomto prostředí určitě nemůže fungovat, poznamenal Pavel Polák.

S pozváním do tramvaje dostali architekti i malý domácí úkol: měli se porozhlédnout po svém okolí, zapátrat ve svém fotoarchivu a přinést s sebou sadu obrázků, které by vypovídaly o tom, jak vnímají město druhého diskutujícího, jakým výzvám muselo čelit jejich město před dvaceti lety, jakým čelí nyní a které si s sebou nese do budoucna. Při prohlížení fotografií vyskočila řada otázek a témat, která právě s dostupností kvalitního bydlení souvisí.

Jeden z prvních obrázků, které si připravil Christoph, zachycoval sídlištní kolonii Baba v Praze. Okamžitě se stal podnětem k rozpoutání diskuse o tom, co kvalitní bydlení znamenalo v minulosti, a kam se představy o něm v současnosti posunuly. Druhým významným tématem, které se celou diskusí prolínalo, byly přístupy k tzv. sociálnímu bydlení, opět viděno v širším kontextu toho, jak se k záležitosti přistupovalo v minulosti a jak je řešena v současnosti nejen v Praze a v Berlíně, ale i v ostatních evropských metropolích i menších městečkách. Faktem totiž je, že drahé bydlení ve městech se stává postupně nedostupné pro stále širší vrstvy obyvatelstva. Zatímco Christoph Schmidt se při své práci věnuje tomu, jak do příprav projektů zapojovat širší vrstvy obyvatel tak, aby dosažený výsledek byl dostupný a kvalitní, Lenka Burgerová mohla diskusi obohatit znalostí lokálních poměrů a přístupů místních samospráv.

Rozpoutala se vášnivá diskuse s účastníky, která musela být v závěru z časových důvodů přesunuta mimo tramvaj. Pozitivní bylo celkové vyznění debaty: ačkoliv dostupnost bydlení je závažným problémem obou hlavních měst, existují poměrně kreativní nápady a cesty, jak k němu přistupovat a jak jej řešit.

Abychom věděli, kam směřujeme, je potřeba vědět, odkud jsme vyjeli. První část diskuse v tramvaji se tedy věnovala tomu, za jakých podmínek a jakým způsobem se česko-německé vztahy začaly před dvaceti lety utvářet.

Libor Rouček zavzpomínal na atmosféru plnou chladu a nedůvěry, která tehdy panovala. Roku 1992 byla uzavřena česko-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, roku 1997 česko-německá deklarace a konečně 1998 vznikl Česko-německý fond budoucnosti. Obě země se dohodly, že nasměrují vzájemné vztahy do budoucna. Česká republika tehdy usilovala o vstup do NATO a do Evropské unie a v Německu našla nejbližšího spojence. Obě strany vnímaly proces evropské integrace jako příležitost k překonání vzájemných animozit.

V počátcích sbližování měla vysokou prioritu témata ze společných, ne vždy pokojných dějin. Dialog musel být navázán ne pouze na úrovni bilaterálních (česko-německých) vztahů, výrazný vliv v jeho utváření měli také sudetští Němci. Nebylo možné vyhnout se ani holocaustu nebo nucenému nasazení. Zástupci těchto skupin však sehráli velmi aktivní roli v procesu usmiřování, ať už to bylo v rámci diskusního fóra, nebo v jiných kontextech. Podle Tomáše Kafky bylo odškodňování obětí nacismu posláním fondu v jeho počátcích, otázkou důvěry, která mu byla položena. Protože se mu podařilo tuto nelehkou otázku řešit a vyřešit, mohl se dovolit v budoucnosti fungovat odvážně a otevřeně.

Diskutující v tramvaji se shodli na tom, že poté, co se ze vzájemných vztahů podařilo odstranit nedůvěru, obě strany zjistily, že je toho vlastně mnoho, co je spojuje. Začali spolu být rádi. Nesdílí totiž pouze společné kulturní dědictví, ale také velmi podobný smysl pro humor. Toto poznání každou další práci velmi usnadňovalo a to dokonce do té míry, že se naši hosté dokonce nezdráhali současné česko-německé vztahy označit jako “líbánky”.

Líbánky, opravdu? V době, kdy vzduch mezi Českou republikou a Německem čeří tolik kontroverzních témat? Ano, i přesto jsou v očích našich diskutantů vzájemné vztahy tak dobré, jako nikdy dříve, a to proto, že se jejich aktéři naučili spolu jednat. Zatímco v minulosti byli oba sousedé příliš zahleděni do sebe a do svých problémů, zkušenosti jak jednat s druhou stranou, které v uplynulém dvacetiletí nabyly, jsou uplatnitelné a využitelné také při utváření pokojného a konstruktivního soužití v Evropské unii. Modle česko-německého sousedství je dnes příkladný.

Kdo ale bude řídit tuto “spanilou česko-německou jízdu” do budoucna? I v tomto bodě se diskutující shodli: nemůže to být jedna strana nebo jedna instituce; všichni zapojení aktéři musí pochopit, že budoucnost je v jejich rukou a že v jejich zájmu je, aby byla dobrá. Všichni jsme zodpovědní za to, jestli to bude úspěch nebo katastrofa.

Česko-německý fond budoucnosti podporuje aktivity, které hledí do budoucna. V letošním roce jsme jim dokonce vyhradili speciální prostor v rámci našeho tématu roku.

Návštěvníky sousedské slavnosti na mostě jsme požádali, aby se s námi podělili o to, jakou budoucnost si přejí oni.