Z ospalé pohody mě rázem vytrhuje stručné hlášení: „Prosím pozor. Na trati před námi se ještě nadchází předchozí spoj. Musíme počkat, až ji uvolní. Náš vlak bude mít několik minut zpoždění. Děkujeme za pochopení,“ ozve se reproduktor a zmlkne. No potěš. Čas na přestup v Norimberku se mi právě z přijatelných 15 minut povážlivě smrskl.

Už když stepuji v chodbičce vlaku před konečnou stanicí, cítím, že mám problém. K jídlu nic, kofein na nule. Autobus navíc nově neodjíždí od vlakového, ale z autobusového nádraží. To dělá pět minut navíc. Nádražní halou s kufrem na kolečkách a rozměrnou kabelou probíhám.

Po cestě si tak tak stihnu ukořistit preclík a zanadávat si u automatů na kávu. První z nich na povel „kapučíno“ zachrchlá a vyplivne chuchvalec teplého mléka. Z druhého se naopak vyřine na půl litru nahnědlé tekutiny. Přes kelímek neomylně překypí a celý jej opatlá. Plastové víčko netěsní. Nebuď cimprlich, kafe máš, říkám si, když klušu přes rozkopanou křižovatku. Minuta a půl do odjezdu.

Hurá, autobus je tu a ještě neodjel! Mojí radost ale rázem kalí to, že je nacpaný po střechu a kufr musím vrazit do zavazadlového prostoru. Upoceným davem se proderu na své místo, abych zjistila, že je pro mě mě, tašku, notebook a kapučíno rozhodně až směšně malé, a to nejsem žádný čahoun. Otevírám stoleček, je nakřivo. Do otvoru na kelímky se ten můj rozhodně nevejde. A vzápětí, jakoby působením vyšší moci, se mi nonšalantně překlápí do klína.

Ve chvíli, kdy pomocí papírových kapesníčků likviduji nejhorší škody a trpně snáším shovívavé pohledy svých amerických spolucestujících, dobře vím, že to je moje chyba. Měla jsem si to hloupé kafe zkrátka odpustit. Nedovedu se ale ubránit vzteku na jinou, takříkajíc vyšší moc.

Z Prahy do Norimberka je to coby kamenem dohodil. Necelých 300 kilometrů, blíže než do Bratislavy nebo Ostravy. Česko s Bavorskem spojuje hustá síť obchodních, regionálních i mezilidských vztahů. Po dálnici jste tam nebo zpět za tři hodiny. Vlakem je to horší. S přestupem v Chebu nebo Schwandorfu a nějakou tou nezbytnou výlukou na trase je to bratru pět hodin. Bleskovou průměrnou rychlostí 60 km/h.

Přímé železniční spoje z Prahy do Norimberka nejezdí od prosince 2012. I Německé dráhy provozují na trase autobus. Celou absurditu situace si nejlépe uvědomíte, když se v tom dvoupatrovém monstru vmáčknete k okénku,

snažíte se ze všech sil ignorovat polité kalhoty a k tomu ještě žonglovat s laptopem, který se kvůli absenci zásuvek za chvíli stejně vybije.

V takovém okamžiku je člověku celkem lhostejné, že dobře ví, proč to tak je – že trať Cheb-Marktredwitz–Norimberk, jež vznikla už ve 2. polovině 19. století, není elektrifikovaná a jezdí po ní jen dieslové vlaky. Že se o celé věci už léta jedná a na české straně jsou natažené dráty až k hranicím. A že pokud všechno dobře půjde, mohli bychom se v nejbližším desetiletí dočkat nějakého toho pokroku. To je všechno pěkné. Ale vtírá se pocit, že to bezmála 30 let po pádu železné opony trochu moc dlouho trvá.

Někdo může mávnout rukou, že nám v době aut a rychlých dálnic může být nějaká ta železnice ukradená. Není tomu tak. Vlakové trasy a jejich rychlost i dnes rozhodují o tom, kde vzniknou nové dopravní uzly a kdo naopak zůstane na periferii. O tom, jestli lidé budou ochotní dojíždět za prací i zda se k sousedům pojedou o víkendu podívat na výlet. Dálkové a regionální tratě zkrátka nejsou jen změtí pražců, kovu a náspů, jež protínají krajinu. Jsou také tím, co nás může spojovat. Nebo také rozdělovat. Záleží na tom, co si vybereme.

17.5.2018

Čtvrtek, pravé poledne. Do designové židličky v kavárně Technické knihovny v Dejvicích usedá Petr Mikšíček. S velkým batohem, v trekovkách a zablácených kalhotách vypadá mezi úzkostlivě vystylovanými studentkami, zobajícími bezlepkové koláče, trochu nepatřičně. A vzápětí přiznává, že se tak i cítí. Pražák, který propadl kouzlu Krušných hor. Rekreant naruby, jež jezdí do metropole na víkendy. Právě se vrátil z natáčení ve starodávných hornických šachtách. Odtud to bláto.

Rozkol mezi městem a venkovem, který se v Česku naplno projevil v posledních volbách, nezávislého filmaře, fotografa a spisovatele v poslední době hodně zaměstnává. Zažívá jej na vlastní kůži, promítá se do jeho práce. A má být i jedním z témat, která přijdou na přetřes začátkem června v jeho kadeřnickém salónu. Ano, čtete dobře. V kadeřnickém salónu, v samém centru Prahy.

„Kadeřnice jsou zpovědnice, to funguje dlouhá staletí a bude to fungovat i dál,“ říká Petr Mikšíček. Právě tato myšlenka jej vedla k tomu, že si s kolegy před pár lety otevřel putovní lazebnictví, v němž lidé za účesy neplatí penězi, ale svými příběhy, které se zaznamenávají na kameru. Celá věc se vyzkoušela nejprve u rybníka na Cínovci, pak na festivalu v Königsmühle. O životě v pohraničí sesbírali zajímavější poznatky než z lecjakého dotazníku. A zaznamenali i několik skutečně zajímavých lidských osudů. „Lidé se rozpovídají a mám pocit, že nakonec jsou ty účesy moc rychle hotové,“ lituje Petr Mikšíček.

Kromě příběhů o vztazích mezi Čechy a Němci, práci a životě v Krušnohoří mu utkvěl třeba i mystický zážitek ruského malíře Alexeje, který přijel do Čech poté, co onemocněl leukémií: „Dostal se až do Teplic pod Krušné hory, zjistil, že tam jsou dobré prameny a dál tam maloval. Řekl nám, že s tím přestal před několika lety z toho důvodu, že všechno, co namaloval, se pak stalo. Namaloval uříznutou ruku a měsíc nato si ji nařízl motorovou pilou. Potom namaloval láhev vylitou uprostřed lesa a u toho lebku a týden nato začala prohibice, aféra kolem metanolu, během níž umírali lidé. Pak už se začal bát, že to, co nakreslí, se stane,“ vypráví Mikšíček. „Alexej říkal, že teď maluje už jen akty, těch se nebojí,“ dodává s úsměvem.

Účesy si zákazníci profesionální kadeřnice Kláry Jindrové z Kláštěrce nad Ohří objednávají z předem připraveného menu. Na Cínovci si mohli vybrat například styling s názvem „hraniční pásmo“ (vyholený pruh uprostřed hlavy, vhodný zejména pro pány), foukanou (s odkazem na vichr, který duje na vrcholech Krušných hor) či pečlivě ulízanou frizúru à la kmotr z místního kasina. Pro Prahu Petr Mikšíček plánuje účesy inspirované česko-německými stereotypy a historií (například styling pro odsun), ale třeba i sestřihy ve stylu venkovského burana a městského seladona. Základem je, aby zákazníci k dané věci měli co říct.

„Celé je to hra jako šachy. Uděláte kadeřnické menu, na němž je devět až 15 položek a každé toto políčko je nějaké téma. Dobře zvoleným menu si předvybíráme témata, která chceme pokrýt,“ vysvětluje Mikšíček. Příběhy jsou pro něj důležité, zdaleka ale nepodceňuje ani vizuální stránku věci: „Estetická složka hraje velkou roli. Účesy jsou opravdu krásné a výrazně stylizované. Naše zkušenost je, že zejména dámy jsou smutné, že jej musejí později zrušit. Před kamerou se hodně ukazují, aby to měly zachycené, nutí nás, abychom jim poslali fotky. Jsou překvapení, jak je Klára dobrá kadeřnice,“ dodává s patrnou dávkou hrdosti.

Kdo by rád prodal svůj příběh za nový, originální vzhled, bude mít jedinečnou příležitost v sobotu 2. června na oslavách 20. výročí Česko-německého fondu budoucnosti. „Kdo si bude chtít pohovořit a nechat si udělat pěkný účes, který bude mít myšlenku, ať rozhodně přijde,“ zve Petr Mikšíček. „Účes bude moct ukázat ostatním a ti můžou tipovat, čím specifický a pro jakou je příležitost. Budeme mít hezčí vybavení, více kytiček do vlasů a přírodnin, kterými se účesy budou dát vylepšit,“ slibuje dopředu. Zdá se, že se (nejen) Pražáci mají na co těšit. Na stříhanou!

Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.

16.5.2018

Pátek dopoledne. Do zarostlé zahrady proniká pozdně letní slunce. Obnažuje i šedou, strohou fasádu vily, kterou by u nádraží na jihočeském maloměstě hledal málokdo. Zvenku je orezlá a ošuntělá, vevnitř ale skrývá poklady. Promyšlený koncept, vzdušné, velkoryse navržené prostory. Původní podlahy, kličky, dřevěné schodiště a důmyslné vestavné skříně. Mistrovské dílo předního vídeňského architekta Fritze Reichla, jediné v Čechách. Určené k demolici.

Funkcionalistický dům, který svojí dispozicí i atmosférou působí jako zmenšenina slavné pražské Müllerovy vily od Adolfa Loose, si v Prachaticích nechal v letech 1931 až 1932 vybudovat místní velkoobchodník Johann Nepomuk Kral. Jeho rodina jej využívala až do konce války, kdy byla kvůli svému německému původu odsunuta. Několika generacím pak sloužil jako jesle, mateřská školka a školní družina. Dnes je v majetku města a zeje prázdnotou. Zatím.

Od doby, kdy jsem poprvé šlápla na zanedbaný trávník u Kralovy vily, uplynulo půl roku. Nic moc se ale nezměnilo. Základní dilema zůstává stejné. Dům, o jehož hodnotě odborníci nepochybují, stojí na krajně nevhodném místě. Přímo v trase plánované dopravní přeložky. Současné vedení města v čele se starostou Martinem Malým trvá na tom, že zmíněná komunikace je pro Prachatice nezbytná a vila musí pryč. K jeho stanovisku se letos v lednu připojilo i ministerstvo kultury ČR, které objekt odmítlo prohlásit za kulturní památku. Zachování kulturního dědictví podle něj „nemůže být v tomto konkrétním případě nadřazeno veřejnému zájmu na ochraně lidského zdraví a života.”

Ďábel, jak už to bývá, tkví v detailu. V Prachaticích se proslýchá, že na přeložku tak jako tak nejsou peníze. „Máme to písemně i z kraje, že se dříve než za dvacet let stavět nebude,“ říká Barbora Staňková ze spolku Živá vila, který se zasazuje o alespoň dočasné užívání Kralova domu pro kulturní účely. V minulých letech spolek ve vile úspěšně uspořádal řadu výstav, koncertů, prohlídek a veřejných promítání. S tím je ale konec. Podle starosty Malého, který po telefonu ochotně odpovídá na novinářské dotazy, město dům na odpis nutně potřebuje jako sklad: „Máme objektů k uskladnění našich věcí zoufale málo,“ říká starosta. Nábytek z exekucí, vánoční výzdoba a bůhví, co ještě. Všechno je potřeba někam dát. „Tento způsob dočasného využití do doby demolice nám připadá rozumný,“ uzavírá Malý. Na kulturní akce je prý ve městě jiných prostorů dost.

Jiný pohled na věc nabízí místní architekt Jakub Nepustil, který se v Prachaticích dlouhodobě zabývá urbanismem a rozvojem veřejného prostoru „Vypadá to tak, že vedení města začalo bojovat proti záchraně vily hlavně z toho důvodu, že tam začala vznikat alternativní kultura, kterou nemělo pod kontrolou. Mladí lidé tam byli aktivní a úspěšní, což se městu stalo trnem v oku,“ říká Nepustil. „Není absolutně žádný důvod, proč by vilu nemohli mít nadále pronajatou,“ dodává. A nevěří ani argumentu, že je vila potřebná jako sklad „Takových objektů, kde by se daly věci skladovat, je v Prachaticích řada dalších,“ myslí si Nepustil.

Tak jak to tedy je? Je přeložka nezbytná a bude se vůbec někdy stavět? Chce vedení města nechat pro jistotu cennou budovu zchátrat, aby už nepřekážela, jak si myslí Barbora Staňková? A zajímalo se někdy o tyto detaily ministerstvo kultury, které nadřadilo „dopravní“ zájmy těm „kulturním“? „Nerozumím Vašim poněkud podivným doplňujícím a obviňujícím dotazům. Nemyslím, že jde v tomto případě o dotazy žurnalisty,“ odpovídá mi lakonicky jeho mluvčí na dotaz, jestli se úředníci, kteří o osudu vily rozhodovali, přijeli na dům alespoň podívat a zda vědí, že stavba silnice třeba nikdy nebude a Kralova vila může propadnout zkáze zcela zbytečně.

Neříkám, že staré někdy nemusí ustoupit novému. To, že vila musí být zachována za každou cenu, ostatně netvrdí ani Barbora Staňková či Jakub Nepustil, kteří letos se svojí občanskou iniciativou Živé Prachatice vstoupí i do komunálních voleb. Chtějí jen, aby se na městě, kraji i ministerstvu kultury důkladně zvážily všechny okolnosti a alternativy. A dům byl obětován teprve tehdy, až se ukáže, že jiná cesta skutečně není.

Pokud by zmizel, ztratila by se s ním totiž nejen samotná budova, ale i další vzpomínka na česko-německou historii v Pošumaví. A to by byla každopádně škoda.

Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.

15.5.2018

Středa podvečer, brzy bude šest. V předsálí kina Konvikt sedím s drobným, pichlavým pánem. Mezi námi mikrofon, kolem krouží uvaděčky a návštěvníci. Rozhovor nezačal dobře a je celkem jisté, že si s Jeanem Bouém nepadneme kolem krku ani později. Otázky i odpovědi zadrhávají, evidentně jsme každý na jiné vlně. Jeho tvář ožije teprve ve chvíli, kdy se zeptám, jak je na tom s fotbalem. Ochotně vypráví, jak si kope se synem a musí si dát bacha na pochroumaný meniskus. Jako by se nad stolem zničehožnic rozjasnilo.

Na fotbal se neptám náhodou. Jean Boué je režisér a do Prahy přijel představit svůj celovečerní dokument Refugee 11. Zachytil v něm příběh fotbalové jedenáctky složené výhradně z běženců, kteří v posledních letech přišli do Německa. Tým se dal dohromady krátce po velké uprchlické vlně let 2015 a 2016 a celou jednu sezónu hrál v místní nejnižší amatérské lize.

K naivní integrační idyle má Bouého snímek daleko. Zachycuje šedivou každodennost provizorních bytů pro uprchlíky a problémy se sháněním lepších prostor, nekonečné čekání na rozhodnutí o azylu, ubíjející nudu nečinnosti. Jediné, co do ní vnáší alespoň nějaký smysl a řád, je právě fotbal. „Ten tým ve filmu společně hraje a celý týden vždy čeká na víkend, kdy budou na hřišti také jednou moci vyhrát. Protože zbytek týdne jen prohrávají – nezažívají žádné úspěchy, nemají žádné sociální kontakty, jsou v izolaci, nikdo je nepotřebuje,“ vypráví Boué. A hned důrazně dodává, že v jeho filmu samozřejmě jde o mnohem víc, než jen o hru.

Hřiště Boué vnímá jako místo, kde si přistěhovalci z různých koutů světa (30 hráčů Refugee 11 pocházelo z celkem 18 zemí) mohli zvyknout na to, že se hraje fér a podle pevných pravidel. Jejich německý trenér po nich vyžadoval kázeň a dochvilnost. Klidně nechal na lavičce nechal sedět i nejlepší hráče, pokud se flákali. A díky fotbalu také všichni pochopili, že mohou být úspěšní jen tehdy, když budou hrát jako tým. Obě zkušenosti jsou podle Bouého k nezaplacení. Pro kopanou i běžný život.

Příklad Refugee 11 dobře ukazuje, že fotbal může dobře sloužit jako most mezi

různými lidmi a přispět k jejich vzájemnému pochopení. „Když se lidé hádají a není možné je uklidnit, pak mezi ně hoď míč a oni spolu začnou hrát. To je logika, která vždycky funguje,“ zdůrazňuje Boué. A nejen to, pokud máme otevřené oči, může nám pomoct také poznat svět kolem sebe. „Co vím o morálce a povinnostech člověka, za to vděčím kopané,“ říkal koneckonců i spisovatel a filozof Albert Camus.

V malém, česko-německém měřítku se o boření hranic prostřednictvím fotbalu už od roku 2002 zasazuje Česko-německá fotbalová škola, jíž dodnes prošlo na 15.000 dětí. Dříve nabízela hlavně ve Františkových lázních a Hofu pravidelné tréninky spojené s výukou němčiny a češtiny. Dnes se soustředí především na pořádání turnajů a víkendových a prázdninových táborů po celém Česku a Německu. Nadále podle osvědčeného modelu nabízí i jazykové kurzy.

„Základní myšlence jsme zůstali věrní,“ říká manažer Česko-německé fotbalové školy Gerald Prell. „Fotbal může být ideálním místem setkávání – mezi národy, kulturami, mladými a starými, chlapci a dívkami, velkými a malými kluby. Sport všechny hravě propojuje,“ dodává s tím, že doba, kdy obě země dělila železná opona, ještě není tak dávno pryč. „Mír a sjednocená Evropa nejsou samozřejmostí,“ myslí si Prell. „Pokud k tomu můžeme s fotbalem trochu přispět, je to fajn.“

Hlavní motivací pro děti i jejich rodiče, aby se zapojili do aktivit školy, je podle něj prostá radost z pohybu, ale i možnost změřit síly s ostatními a poznat cizí země. „Přes sport můžeme ale ukázat ještě mnohem víc: řeč a kulturu, historii, každodenní život sousedů. Mnoha dětem přinesl čas s Česko-německou fotbalovou školou hezké chvíle, které nikdy nezapomenou,“ říká Prell. Dobře přitom ví, že ne všechno je růžové: „Ve fotbale jsou dobré a špatné momenty. Vítězství a prohry.“

Jedno i druhé může být cenné. V kopané i životě.

Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.

14.5.2018

Úterý, jedenáct večer. V malém, zbrusu novém podniku platím svoje dvě zasloužená piva. Dlouhý den. Do zavíracího ticha najednou třeskne poznámka, která všechny probere. „Víte vlastně, že se ve slušným baru o politice nemluví?“ prohlásí chlapík, kterému jsme právě všichni dali dýško. Prosím? No, to je ale novinka!

„Za to by vás mohli vyhodit, víte? Už jsem to zažil,“ dodává rázně nenápadný týpek, který si až dosud krátil čas koukáním do mobilu. Podle přízvuku není těžké odhadnout, že není Čech. Asi si k nám ten názor přivezl. „Ne, ne,“ rázně kroutí hlavou: „To bylo tady!“ zdůrazňuje. Vlastně se ani nedivím. Nechuť diskutovat totiž tak trochu postihla nás všechny.

Migrace, feminismus, dědictví komunismu, kontroverzní politici. Dalo by se volně pokračovat dál. Seznam témat, která jsou tabu, utěšeně narůstá. Už nespočítám, kolikrát mi za poslední roky někdo řekl: „S ním se o tom nedá mluvit.“ nebo „O tom se radši nebavíme.“ Proč ztratit kamarády, hádat se s příbuznými? Šup s tím rychle pod koberec. Na fotbal nebo počasí můžeme nadávat všichni pěkně v klidu a pospolu. To je ale letos tuhá zima, co?

Vymetáním potíží z našeho soukromí to ale nekončí. Kverulanty mažeme z Facebooku, do veřejných debat raději nezveme nikoho, kdo by mohl mít jiný názor. Diskuze pod články nečteme, nebo rovnou rušíme. Před volbami zakázal veřejnoprávní rozhlas komentátorům mluvit o politice. Po volbách se politici snaží umlčet novináře. Za chvilku tu budeme mít nejen pohodu a teploučko, ale taky ticho. Konečně ticho.

Komu to bude vyhovovat? Zejména těm, kdo mají moc a patent na rozum. Psst, vládneme! Diskuze a spory nás jen brzdí. My přece víme, jak na to, tak proč se ještě vůbec o něčem bavit? Jednoduše proto, že jeden lid je iluze. Společnost je mnohem více součtem různých, často protichůdných zájmů. A jak je lépe poznat, než v diskuzi? Jak jinak poopravit názory, vybrousit argumenty a ideálně i najít cestu, která bude více méně vyhovovat všem, nebo alespoň většině?

Stejně důležité, jako debaty vést, je vést je správně. Už francouzský spisovatel Romain Rolland říkal, že „Není možná diskuse s tím, kdo se snaží nikoli pravdu hledat, ale dokázat, že už ji našel.“ Sektářství všeho druhu, ani nadávky do bolševiků, buranů a pražských kavárenských povalečů nám v ničem nepomůžou. To, co potřebujeme, je kultura sporu. Otevřenost a slušnost. Zvídavost a ochotu naslouchat i těm, s nimiž nesouhlasíme. Toleranci vůči ostatním, ale i jasné postoje.

Němčina má pro to vše hezký, lakonický výraz Streitkultur. Pokud si tuto kulturu vypěstujeme, můžeme cedule „Politické rozhovory zakázány“ z našich hospod a výčepů v klidu sundat. A bavit se i o nelehkých tématech. I v česko-německých vztazích se jich nabízí stále dost. Dají se najít v minulosti, ale i v přítomnosti. Často se například neshodneme na tom, jak má vypadat otevřená společnost nebo budoucí Evropa. To je v pořádku. Jen si sundejme nálepky „Západ“ a „Východ“ a zkusme toho na druhé straně hranice lépe poznat a pochopit. Třeba i v pěkně ostré diskuzi.

Ale jak k tomu přijdou chudáci barmani, kteří to budou muset poslouchat? Historik Jiří Rak, přední znalec vývoje české povahy v posledních dvou stoletích, k tomu nabízí jednoduchou odpověď. Skutečnou autoritu hospodské živnosti pro něj představuje hostinský Palivec ze Švejka. Jeho moudro zní: „Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš.” Dnešním barmanům by prospělo, kdyby si občas nějakého toho klasika přečetli.

Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.

Nenápadný vývěsní štít, velká prosklená výloha. Na dřevěných policích se vrší trička a džíny, ze stojanů pomrkrávají šaty. Vše doplňují brýle, pásky a batohy. Na první pohled pěkný, ale celkem obyčejný showroom pro hipstery. Ale zdání – jako obvykle – klame. Oblečení, které obchod Loveco nabízí, hned tak jinde nenajdete. Spolupracuje totiž jen se značkami, které nabízejí udržitelnou a veganskou módu.

Veganskou? Ano, bez použití jakýchkoli živočišných produktů, usmívá se majitelka obchodu, kulturoložka Christina Wille. Kůže i vlna jsou tabu. Držení zvířat ve velkochovech nebo dokonce jejich zabíjení nechce podporovat. A její zákazníci, kterým se příčí „rychlá“ móda, vyžadující spoustu chemie a otrocké práce, tomu dobře rozumějí. „Čtvrť je pro nás super, obyvatelé se o nás zajímají a jsou uvědomělí. Sedí to dobře,“ vypráví Christina, která vedle dvou kamenných prodejen úspěšně provozuje ještě e-shop.

„Samozřejmě to není jednoduché, jako ostatně nic v dnešní módní branži. Malé obchody jsou na ústupu,“ přiznává Christina. Jedním dechem ale dodává, že zas tak beznadějné to není: „V maloobchodě jsme jedinou oblastí, o níž se dá říct, že má budoucnost a může růst. Proto to jde – ale jasně, je to hodně práce, chce to hodně reklamy, abychom na sebe lidi upozornili,“ dodává.

Vedle New Yorku, Paříže či Londýna zůstává Berlín stále tak trochu módní Popelkou. Spíše než velké, zářivé značky plodí spoustu zajímavých alternativních labelů. A rozhodně má svůj styl. „Myslím, že jsme mnohem ležérnější než mnoho jiných měst,“ říká Christina. Potvrzuje tím to, co zažívám už léta. V Berlíně se se svými běžnými českými modely cítím tak trochu „overdressed“. A to si schválně balím do kufru skoro samé černé věci.

Pokud je německá metropole v něčem napřed, je to právě alternativní a ekologická móda. Drobná, ale viditelná nika, o níž se živě zajímají hlavně mladší intelektuálové, mezi nimiž patří vegetariánství nebo veganství k dobrému tónu. Ale zdaleka nejen oni. Představa, že podobné obchody nabízejí tak leda splývavé hábity pro hipísačky a biomatky, nemá s realitou nic společného. „Máme tu všechno – pro lidi, kteří nosí džíny a tričko, přes elegantní šaty a blůzy až po byznysový styl,“ zdůrazňuje Christina. „Pomalá“ móda má dnes v Berlíně i svůj Fashion Week. Některé značky cíleně pracují s trendy, které sledují velcí světoví producenti, ladí svoje kolekce s modely a barvami, které udávají tón celé sezóny. Jiné naopak sází na klasiku, která se v malých obměnách neustále vrací.

„Je pro nás důležité, aby lidé to, co si koupí, pak skutečně užili. Když vidím, že nejsou přesvědčení, nic jim nevnucuji,“ říká Christina. Zákazníkům ráda poradí, ale nechává jim na nákup čas: „Většinou se déle rozmýšlejí, protože musejí zaplatit víc peněz a není to tak jednoduché, jako když si něco koupíte za deset euro. Doufám, že jsou to ale pak nejoblíbenější kousky, které dlouho a rádi nosí,“ uzavírá Christina.

V českém prostředí se na podobnou cestu jako Christina Wille vydala Oľga Garajová, majitelka e-shopu a pražského showroomu EtikButik. Obchod, který svým zákazníkům vedle ekologické a férové módy nabízí i veganské boty, funguje od roku 2015. „Sama nejím maso přes 13 let, kožené boty pro mě přestaly být možnou volbou a levné koženkové boty z řetězců se rychle rozpadly,” popisuje Oľga okolnosti, které jí společně se starostí o životní prostředí vedly k nápadu EtikButik otevřít. Dnes do něj podle svých slov pečlivě vybírá etický a veganský sortiment – oblečení, boty, doplňky, batohy a kabelky, přírodní kosmetiku, šperky a další drobnosti.

A jak se jejímu projektu daří v českém prostředí? „To je těžká otázka, já totiž nevím, jak definovat úspěch,“ odpovídá Oľga. „Pro mě je můj obchůdek úspěšný, z roka na rok organicky roste,“ dodává. Zájem o její zboží se zvyšuje a s každým novým zákazníkem podle ní sílí i šance, že se v hlavách lidí i v módním průmyslu něco změní. A kam se Oľga chystá pro další inspiraci? Do Berlína. Kam jinam.

Mezi ty, kdo to dobře vědí, patří Marion Ackermannová a Jiří Fajt. Ředitelé Státních uměleckých sbírek Drážďany (SKD) a Národní galerie v Praze (NG), loni úspěšně navázali partnerství svých institucí a dnes si poprvé v historii mění šéfovské židle. Samozřejmě jen symbolicky a na pár hodin. Ale i tak to stojí za to.

Ředitelské pracovně v drážďanském zámku dominují obrovská okna a vysoké regály s knihami. Ruská avantgarda, Umění a alchymie, Delacroix, Miró, Tizian a Max Ernst, čtu namátkou na hřbetech lesklých svazků. Ty, které se nevešly do polic, tvoří úhledné komínky na zemi. Zvenku sem proniká klapot koňských kopyt a hlasitá ozvěna pouliční hudby. Hned naproti září z fasády Paláce kultury rozměrná, budovatelská mozaika. Vévodí jí mladá údernice s šátkem na hlavě, která vede zemi vpřed k lepším socialistickým zítřkům. Staré a nové, slavné a zavržené. Vše se zde na pár set metrech čtverečních slévá v pestrou, vibrující směs.

Uprostřed dění sedí ve světlých křesílkách Marion Ackermannová a Jiří Fajt. Usmívají se, trpělivě pózují před kamerami. Jejich rozhovor se ale co nevidět stáčí ke konkrétním, věcným tématům. Probírají, jak uvést do praxe společné výstavní a výzkumné projekty, navzájem si půjčovat exponáty a navázat spolupráci jednotlivých muzeí nebo sbírek, které pod ně spadají. Hodnotí, jak funguje výměna zkušeností mezi jejich zaměstnanci, do níž se od loňska zapojila již dvacítka kurátorů, lektorů nebo vědeckých pracovníků z Německa i Čech. A rovnou se domlouvají na jejím pokračování.

„Chceme překonat zejména tu mentální bariéru,“ říká Jiří Fajt o česko-německé hranici. Z Prahy je to do Drážďan blíže než do Brna, drážďanští to do české metropole naopak mají blíže než do Berlína. A jak připomíná Marion Ackermannová, Sasové si s Prusy nikdy zas tak dobře nerozuměli. Do stejného kulturního okruhu patřili vždy spíše s námi. A na tuto dobrou tradici je třeba navázat.

Některé projekty už se symbolicky – nebo doslova (jako v případě Vlaku kultury Praha–Dresden, který na trati představil přední umělce obou zemí) rozjely už loni. Další mají následovat. Na obou ředitelích, kteří spolu upíjejí dopolední kávu, je znát, že ve spoustě věcí našli společnou řeč. Každý ve své instituci řeší podobné problémy. Jak zajistit financování velkých mezinárodních výstav a najít dobré sponzory? Jak získat zajímavé zaměstnance a dobře je vzdělávat? Jak dostat umění mimo zdi muzeí, na venkov a do malých měst, blíže běžným lidem? Jak oživit debatu o tom, co dnes hýbe kulturní i společenskou scénou? Kde vystavit díla, která se zbytečně dlouho povalují v depozitářích? Jak ukazovat umění z českých a saských sbírek nejen ve středoevropském, ale i v širším rámci?

Všem přítomným je zřejmě jisté, že jasné odpovědi nepadnou dnes, zítra a zřejmě ani pozítří. Co jiného ale má stát na novém začátku než správné otázky? Jiří Fajt a Marion Ackermannová si je kladou a navzájem si naslouchají. Jejich spolupracovníci už nervózně pokukují po hodinkách. Nenápadně hlásí, že se blíží další pracovní bod a je třeba jít. Ředitelé se zvedají jen zvolna, trochu neochotně. Právě narazili na další věc, o níž se spolu chtějí pobavit. A zdá se, že jim témata jen tak nedojdou.

V zámecké šatně si vyzvedávám batoh s notebookem a mířím na nádraží. Vlakem jsem odsud doma za dvě hodiny. Obchod z obuví na Pražské ulici inzeruje slevy. „Všechny boty se snížily!“, hlásá hrdě český nápis ve výloze. Skoro to trefili, snaha se cení. Třeba si jednou – i díky větší kulturní spolupráci – budeme rozumět ještě líp.

Za nimi, v architektonické kanceláři Topotek 1 to hučí jako v úle. Nezdá se, že by se někdo chystal na pauzu. Zaměstnanci klapou do počítačů, přenášejí po místnosti polystyrénové modely, tlumeně diskutují. Velkorysá okna, jimiž protékají na jejich stoly sluneční paprsky, byla navržena pro řemeslnický spolek a celý rozlehlý dům kdysi sloužil jako centrum dělnického hnutí. Řečnili tu Karl Liebknecht i Rosa Luxemburgová. Za války se v hlavním sále vyráběly letáky pro nacisty. A dnes už Sophiensäle zase slouží hlavně tvorbě, kultuře a umění.

Minulost a budoucnost – právě to jsou témata, kvůli nímž si do klidnějšího kouta rozlehlého studia sedám s mezinárodně uznávaným architektem Martinem Reinem-Canem. Víc než jeden dům mě však zajímají města, zejména pak Praha a Berlín. Jaká jsou dnes a co jim rodák z Buenos Aires předpovídá do let, která teprv přijdou?

„Berlín žije spoustou velmi silných protikladů a to je na něm dobré,“ říká Rein-Cano. Německou metropoli přirovnává k dospívajícímu, trochu drzému a cool teenagerovi. „Každé město je osobnost. Berlín je zajímavý jako mladé, stále se měnící místo. Až jednou bude vše hotové, možná že to bude nudné. Velmi atraktivní děti ze školy se později často nestanou nejlepšími dospělými. A naopak,“ usmívá se architekt. „Nevím, jestli se Berlín jako dospělý dostane na úroveň Paříže, Londýna nebo New Yorku, ikonických měst světa. Možná, možná ne,“ dodává s tím, že vše bude záležet na tom, zda si dokáže udržet a kultivovat svůj vlastní, jedinečný narativ.

„Berlín bezpochyby ztělesňuje příběh 20. století. Všechno, co se v něm odehrálo, se v malém stalo v Berlíně. Revoluce, obě světové války, rozdělení světa na komunistický a kapitalistický blok. Je to jeden z důvodů, proč sem lidé jezdí – aby ty příběhy spatřili,“ říká Rein-Cano. Záleží podle něj jen na místních, jak s tímto dědictvím naloží. Do městské správy přitom velké naděje nevkládá. „Nic dobrého, co se tady odehrálo, nebylo naplánováno nějakým politikem nebo intelektuálem,“ říká Rein-Cano. Nejlepší věci se zde za prý poslední léta staly díky unikátnímu mixu volného prostoru, relativně nízkých cen a ducha svobody. Otázkou zůstává, jestli se tato kreativní směs ve městě udrží i nadále.

O Praze lze říci, že je ve srovnání s Berlínem dospělá. A spíše než mladické výstřelky ji trápí první vrásky. Podle Rein-Cana je způsobuje zejména záplava turistů: „Turismus je jako prostituce,“ říká sympatický padesátník. „Přijdou, použijí vás, zaplatí, ale k žádné skutečné výměně nedojde. Když dovolíte turistům, aby si vás fotili, možná budete na chvíli trendy. Jako mladá prostitutka. Až zestárnete, poohlídnou se po jiné. Nemyslím si, že to má budoucnost. V určitém bodě se to zlomí,“ varuje Rein-Cano.

Vstřícnost Prahy vůči turistům jej udivuje zejména v souvislosti s tím, že dlouhodobé přistěhovalectví lidí z jiných kultur většina české veřejnosti odmítá. „Otevřít město turistům tak hodně, jak to dělá Praha, je pro mě ve skutečnosti horší než jakýkoli druh imigrace. Doopravdy to město ničí,“ říká architekt. Nepopírá, že má Německo hodně starostí s integrací statisíců uprchlíků, kteří do země přišli v posledních letech. „Není to snadné a možná bylo naivní si myslet, že starat se o tolik lidí snadné bude. Ale tu výzvu přijímáme. Je to investice do budoucnosti,“ myslí si Rein-Cano.

„Dobré národy musejí najít cestu, jak získat různé talenty z různých kultur,“ říká Rein-Cano s tím, že v globalizovaném světě je znalost různých zemí a zvyků nezbytná pro vzájemnou komunikaci i obchod. I když si dobře uvědomuje, jaká pozitiva a zisky z turismu plynou, možnost opravdového poznání a prolnutí podle něj nenabízí. „S turismem musíme být opatrní a dávkovat jej,“ myslí si Rein-Cano.

Starost o památky i nové stavby je podle něj důležitá, genia loci ale nakonec tvoří především lidé, kteří na daném místě žijí: „Není to o tom mít dobrou architekturu, veřejný design nebo něco podobného. Je to síla obyvatel a příběhu,“ myslí si Rein-Cano.

„Města jsou jako víno, ovoce nebo stromy. Musejí vyzrát. Pokud máte určité ingredience, může se to povést lépe. Ale i když máte všechny potřebné přísady, nemusí to fungovat. A někdy je to naopak. Někdy je místo je úplně nudné a mrtvé, ale změny vyjdou od obyčejných lidí, z jejich každodenního života,“ uzavírá architekt.

Co se nad tím zamyslet, až si příště budeme míchat náš vlastní městský koktejl?